- 30.8.2016
Domamil je vesnička v Kraji Vysočina. V rodinném domku na jejím okraji žije paní Božena Kopcová, která zavzpomínala na své zážitky z druhé světové války.
Paní Kopcová, jak to vlastně bylo za II. světové války u Vás v hájovně?
Vdávala jsem se v roce 1940. Manžel byl hajný a po svatbě jsme začali bydlet v hájence v Domamili. On dříve pracoval jako lesník na Liberecku, ale po obsazení Sudet byl evakuován do vnitrozemí a pověřen zvláštními úkoly v rámci naší první odbojové organizace v ilegalitě Obrana národa. Nastoupil u lesáků v Jemnici, kde vyčkával dalších příkazů, tehdy již zapojen do skupiny Lenka–Jih. Pátého května 1945 seskočili u Kramolína parašutisté ze skupiny Spelter. V té době manžel dostal pokyn vybudovat úkryt pro zbraně. Rozhodl se pro dobře ukrytou dřevěnou boudu v lese, která byla postavená v malém houští u lesní cesty na vysokých uřezaných kmenech mezi dalšími kmeny stromů, byla to vlastně taková chaloupka na kuřích nožkách, docela kousek od naší hájenky, kolem které pak začalo být rušno. Na první shoz zbraní mám obzvlášť živé vzpomínky. V noci jsem nemohla spát, i když všude kolem byl naprostý klid. Při rozednění se začali trousit chlapi mě známí a neznámí, kteří ihned ulehli na půdu k odpočinku, tam byl vždy otevřený vikýř, to kvůli rozhledu po okolí. Ráno jsem jako obvykle začala vařit snídani. Náš malý syn spal ve světnici. Šla jsem se na něho podívat a zběžně jsem koukla z okna ven. A ten pohled mě zarazil. Od vesnice jsem zahlédla něco neobvyklého. Vzala jsem myslivecký dalekohled – ano, ve slunci se zaleskla německá helma a pak zase nic – klid. Dívám se znovu, najednou se ze země zvedly opět helmy a bylo jich už víc. „Na půdu!“ blesklo mi hlavou. Chlapi okamžitě zmizeli za domem v lese. Někteří si rychle vzali sekery, aby ze sebe udělali v dřevorubce. V tom fofru kdosi na mě zavolal: „Utíkej do lesa!“ Rychle jsem vzala syna a honem pryč. Na poslední chvíli jsem si všimla, že na zahrádce mezi vypraným dětským prádélkem visí dvě košile a spodky s černým nápisem Made in England! Košile jsem rychle zabalila do dětského prádla a vše zmuchlané hodila oknem do postýlky. Syna jsem si dala na záda a vydala jsem se po cestě směrem k vesnici. Ozbrojení Němci už byli všude, hned mě zastavili a nesrozumitelně řvali. Já jen ukazovala, že jdu do vesnice. Co řvali, tomu jsem nerozuměla, jen výstražnému šťouchnutí do těhotného břicha a výzvě ať jdu zpět. Okolo hájenky už stáli další čtyři Němci, bavili se, smáli, pokuřovali. Od nich zaznělo: „Halt!“. Dál jsem nesměla. Usedla jsem nedaleko na pařez, kluka na klíně a čekala, co bude dál. Němci na sebe něco křičeli a pak se samopaly začali pročesávat les, kde za chvíli zmizeli. Jako omámená jsem vstala a šla domů. Syna jsem posadila v kuchyni a automaticky udělala znovu oheň v kamnech a čekala. Čekání to bylo ve válce hrozný. Němci pročesali celý les, kde nic a nikoho nenašli. Také se jednou stalo, že jsem v noci byla sama doma a někdo zaklepat třikrát dvě a čekal. Otevřela jsem. Přede mnou tři muži, a že prý jedou pro nějaké zbraně. Když tak spustili se samozřejmostí, řekla jsem, že o ničem nevím. Zbraně? Kdepak, u nás nic není a manžel je ve vesnici. Jeden z těch chlapů se mi snažil vysvětlit, že zbraně jsou někde v lese. Nepořídili se mnou. Přijeli pak za tři dny znovu, to už jsem věděla, co a jak. Teprve pak si potřebné odvezli. Museli jsme být opatrní a stále ve střehu.
Ale Vy jste z hájenky utíkala ještě jednou?
To byl začátek května, obvyklé ráno, všední práce. Rádio mi vyhrávala podle tehdejších možností. Pak najednou ticho a hlas v rádiu – „je právě tři čtvrtě na osm“! Tolik hodin ale nebylo. A pak to samé znovu. Nechápala jsem to. Pak už volala Praha o pomoc, v Praze se bojuje, Praha povstala! V hájence se zastavil známý a jen na mě křikl „Utíkej pryč!“. A tak jsem se vydala opět se synem na zádech směrem na Meziříčko k Blechům, kde se mě ujali. Druhý den ráno byly před jejich domem dva německé tanky a Němci ve vesnici hledali zbraně. Rozhodla jsem se, že u nich nemůžu dál zůstat. Pustila jsem se vesnicí nahoru k lesu, zase zpět k domovu. Cestou mě obstoupili dva Němci a jeden na mě zařval „kde partyzan!“ jen jsem kroutila hlavou. Nepůsobila jsem asi ustrašeně, nakonec mávli rukou a odešli. V lese se pořád ozývaly rány z pušek, občas zaštěkal kulomet. U nás doma už ale bylo ticho.
A když přišel konec války?
Nikdy nezapomenu na to ráno. Ten klid, ticho, máj a slunce!
Tak vzpomíná paní Božena Kopcová. Jejíž oficiální funkcí ve skupině byl pomocník.
V Domamili, kde osvobozenecký zápas vrcholil, se na Kopcově hájence scházelo velení partyzánské skupiny Spelter-Lenka JIH. Hlavním posláním této skupiny byla činnost zpravodajská a později také zásobování odbojových skupin na Vysočině zbraněmi, které byly dodávané letecky z Anglie. Josef Kopec byl aktivním členem domamilské skupiny Ivan, později skupiny Spelter-Lenka JIH, a jeho hájenka se stala útočištěm pro každého odbojového pracovníka. Paní Kopcová všemožně podporovala svého manžela a o partyzány se starala.
